Český film „Domácí péče“ slaví úspěchy

Filmový režisér Slávek Horák na festivalu ve Vancouveru

Ambiciózní český režisér Slávek Horák je nadšený z česko-slovenské komunity v kanadském Vancouveru.

„Pokud jsem někam mířil, tak hlavně k tomu, že je důležité dozvídat se neustále něco nového o sobě a poznávat sebe samého,“ říká o svém debutu režisér filmu Domácí péče, vybraného na nominaci na Oscary.

film-director-slavek-horak-vancouver
Canada Place, Vancouver, Kanada ©robertdemeterphotography.com

Vážení čtenáři,

V minulých číslech jsme vám představili českého malíře ve Vancouveru Jana Kašparce, majitele fotbalové akademie Libora Volfa, a českou zpěvačku Ivu Bittovou. Je nám potěšením, že v rámci naší série rozhovorů se zajímavými a úspěšnými Čechy a Slováky působícími v zahraničí, vám v tomto čísle přinášíme rozhovor s nově vycházející hvězdou české kinematografie režisérem Slávkem Horákem. Jeho první film sklízí úspěchy na festivalech po celém světě, i díky výborným výkonům skvělých českých a slovenských herců Bolka Polívky, Aleny Mihulové, Zuzany Krónerové a Tatiany Vilhelmové.

Projekce filmu Domácí péče na filmovém festivalu VIFF (www.viff.org) v kanadském Vancouveru měla úspěch. Tento festival již řadu let láká diváky na promítání filmů z více než 70 zemí světa na devíti plátnech v různých lokalitách Vancouveru. Ročně shlédne přes 140 tisíc diváků téměř 350 filmů. Tím se VIFF řadí mezi 5 největších festivalů v Severní Americe. Film Domácí péče přilákal zástup diváků, přičemž čeština a slovenština převyšovala angličtinu. Lidé se rozšafně zdravili přátelským „Ahoj, jak se máš“ a nedočkavě vyhlíželi své známé.

film-director-interview-horak
Výhled ze Cypress Mountain na Vancouver, Kanada ©robertdemeterphotography.com

Když jsem před začátkem filmu byla náhodným svědkem, jak se jedna z dobrovolnic festivalu seznamuje s nějakým Slávkem, hned mi bylo jasné, že jen tak o „nějakého“ Slávka nepůjde. A také, že ne! Ze Slávka se po skončení projekce vyklubal charismatický režisér Slávek Horák, který byl publiku představen jako „Surprise Guest“ čili „host jako překvapení“. Bylo to překvapení příjemné, jelikož není nic lepšího než uzavřít hezký film debatou o filmu se samotným režisérem! Ten, jako pravý Moravák, nemeškal a každého tázajícího se diváka odměnil symbolickým panákem pravé moravské slivovice. Jak pak při našem rozhovoru prozradil, kino ve Vancouveru mu při druhém promítání rozdávání slivovice již zakázalo vzhledem k tomu, že organizátoři nevlastní licenci na rozlévání alkoholu pro veřejnost, které je v Kanadě potřeba. Jak sám režisér podotkl, to by se v Česku a na Moravě opravdu nestalo.

Ani tento nový poznatek o Kanadě režisérovi nijak neubral na humoru, Slávek Horák byl především nadšen odezvou kanadského a česko-slovenského obecenstva na film. Diváci byli očividně nadšeni jeho filmem. A co vlastně chtěl tímto filmem básník, tedy hlavní scénárista a režisér Slávek Horák říci? To jsme se ho jménem České a Slovenské Asociace ve Vancouveru zeptali během příjemného rozhovoru ve vancouverské čtvrti Gastown. Ze Slávka sálalo nadšení a radost z úspěchu, únava z jetlagu při celosvětovém turné, skromnost v kombinaci se zdravou ambicí, a především neskutečný drive hrdě reprezentovat svůj moravský film a touha ukázat ho světu. Blahopřejeme Slávkovi k úspěchu na vancouverském festivalu.

slavek-horak-rozhovorFilm Domácí péče je váš debut, jak vznikal? Při promítání filmu ve Vancouveru jste se zmínil,  že film je založen na příběhu Vaší rodiny. Ve filmu jste navíc použil rekvizity z vlastního života. Proč tak blízký kontakt s Vaším soukromím a životem?

Děkuji, jsem potěšen, že mohu být ve Vancouveru, kde je to skvělý. Vzniklo to tak, že jsem 20 let režíroval reklamy, ale nikdy jsem se necítil zralý na film. Ovšem když přišla moje čtyřicítka, rozhodl jsem se, že to i přesto zkusím. Začal jsem z Prahy jezdit domů na Moravu, abych měl klid na psaní a vymýšlení filmu, ale tam mě neustále rušila máma se svými historkami. Celkem dlouho mi trvalo pochopit, že její historky jsou zajímavější než cokoliv bych dokázal vymyslet já. A tak to vlastně vzniklo, jelikož máma mě svým povídáním nenechala napsat nic jiného. Uvědomil jsem si tehdy, že moje máma je skvělá postava pro film. Začal jsem její historky sbírat, hlavní postavu podle ní popisovat, a stejně tak jsem doplnil i jejího manžela, mého tátu. Přišlo mi to zajímavé a to nejen pro mě, ale i pro ostatní. Objevují se tam archetypální věci, jak v mámě, tak tátovi, které máme každý z nás v sobě, a často o nich ani nevíme. Já jsem je chtěl ukázat a vynést na světlo. Co se věcí a lokací týče, vše vyplynulo přirozeně. Jelikož postavy jsou mí rodiče, tak byli zasazeni do mého prostředí, protože právě to prostředí odráží jejich postavy i charakter. Tak, jak se architekt v každém filmu snaží pomocí lokace a kostýmů navodit určitou atmosféru a vizualizovat vnitřní charakter postavy, mně stačilo mé postavy zasadit do našeho prostředí. Bylo to vlastně jednoduché a ekonomické řešení. Nemuseli jsme nic hledat, prostě se točilo u našich doma a naši byli rádi, protože nevěděli, do čeho jdou.

Jak se váš film dostal na VIFF, tedy filmový festival ve Vancouveru? Co to pro vás znamená a jak vás přijalo česko-slovenské a kanadské obecenstvo ve Vancouveru?

Dlouho jsem nevěděl, jak jsem se dostal na VIFF, až jsem se to dozvěděl od pana Pavla Hell ve Vancouveru, který vybírá a doporučuje české filmy na festival. Dělá to spoustu let a dovezl sem i Jana Hřebejka s jeho filmy. Když nabídka přišla, hned jsem souhlasil, protože Kanada mě zajímá, jednou jsem byl na týden v Montrealu a Quebec City a bylo to nádherné. Vancouver mě navíc zajímá, protože leží na západním pobřeží, kde jsem ještě nikdy nebyl. Už na první projekci jsem v kině slyšel češtinu a slovenštinu, kdy se krajánci mezi sebou zdravili. Náš film je česko-slovenská koprodukce, mluví se tam česky i slovensky, hrají tam čeští i slovenští herci. Reakce na film byla fantastická, lidé věděli, o čem se mluví, pamatují si a znají podobné situace ze svých domovů. Z místní česko-slovenské komunity jsem úplně nadšený. Tímto hlavně zdravím krajánky, místní komunitu ve Vancouveru.

film-director-slavek-horak
Downtown Vancouver, Kanada ©robertdemeterphotography.com

Jakých dalších festivalů doma a v zahraničí se film účastní? Jaká jsou Vaše očekávání?

Jelikož je toto můj první film, tak jsem ani nevěděl, kolik filmových festivalů  na světě existuje. Slyšel jsem samozřejmě o těch slavných, jako jsou Karlovy Vary, Cannes, Berlín a Benátky. Netušil jsem ovšem, že těch festivalů jsou snad stovky a každý týden se konají 2 až 3 festivaly. Například do Vancouveru jsem přiletěl z korejského Busanu, kde jsem se účastnil největšího asijského festivalu. Zároveň ve stejný týden probíhal festival v izraelské Haifě, kde nás reprezentovala herečka Alena Mihulová. Z Vancouveru letím do německého Mannheimu a pak mě čeká trasa Káhira, Leeds, Záhřeb, Tallinn, Ljubljana, Dubai a přibývají další pozvání každým týdnem. Je toho hodně před námi a jsem překvapený, že film má takový ohlas. Samozřejmě nejsme vždy v hlavní sekci, ale těší mě, že mohu vidět reakce lidí z úplně odlišných kultur a koutů země na ten náš malý moravský film.

Účast filmu na festivalech zařizují publicisté a sales agenti, kteří se snaží film prodat zahraničním televizím a kinodistribucím. Je to obří ekonomická síť, existují velké organizace, které propojují  festivaly s tvůrci. Na nejdůležitější festivaly se přihlásíme sami a menší festivaly zase osloví nás, protože nás viděli na jiném festivalu. Myslím, že to všechno začalo v Karlových Varech, kde jsme měli premiéru, a kde herečka Alena Mihulová získala cenu za nejlepší herečku. Karlovy Vary je velký a vlivný  festival, tudíž organizátoři ostatních festivalů zbystřili a vyžádali si kopii. Pak už to šlo samospádem.

Váš film zastupuje českou kinematografii na Oscarech. Jaké jsou Vaše ambice s tím spojené a jak by se to mohlo odrazit na Vaší budoucí tvorbě?

Na Oscarech existuje kategorie Best Foreign Language Film (nejlepší cizojazyčný film), a každá země na světě přihlašuje za svou zemi jeden film. Místní filmová akademie, u nás je to Česká filmová a  televizní akademie  (ČFTA), vybere ze všech filmů vytvořených za jeden rok film, který má podle Akademie největší šanci na Oscarech uspět. V  Česku to bylo 39 filmů.

Pro mě je to obrovská pocta, že tento rok byl vybrán právě můj film, který je navíc můj první. Poletím tedy do Los Angeles, kde bude promítání pro akademiky s prostorem pro otázky a odpovědi, protože ti údajně chtějí poznat tvůrce. A jaké si dělám naděje? Je nominovaných přes 80 filmů, a spousta z nich dostala ceny na velkých festivalech v Cannes a Berlíně. Konkurence je obrovská, ale jakýkoliv úspěch hřeje. Nejdříve se vybere užší seznam devíti filmů – pokud bychom se dostali tam, i to by byl obrovský úspěch. Potom se vybere pět filmů na nominace, a to by pro mě bylo vítězství, jelikož samotné vítězství je velice vzdálená věc.

A jak by se to odrazilo na mé další práci? Jelikož jsem 20 let dělal reklamy po celém světě, mluvím anglicky, a znám tu kulturu, tak bych chtěl točit v angličtině. Jakýkoliv úspěch, tedy i výběr do užšího seznamu, by mi obrovsky pomohl k tomu, abych mohl seriózně uvažovat o natočení dalšího filmu v angličtině. To by se mi moc líbilo. Samozřejmě miluju Česko a českou kulturu a mám to tam moc rád, což můj film i dost odráží, ale dosah je českým jazykem dost  limitován.

Skutečně globální věci jsou z 99 procent v angličtině. Musí už to být něco extrémně výjimečného, aby měl film velký dosah. Já bych chtěl dělat co nejlepší filmy, aby měly co největší dosah, a aby je vidělo co nejvíce lidí. Proto ta angličtina, která je univerzální jazyk, a režisér má možnost spolupracovat s vynikajícími herci, kteří jsou nejlepší na světě v tom, co dělají. To mě moc láká. Tím, že mám zkušenosti s cizími štáby, určitě bych to i zvládl, a nyní jde o to se k tomu propracovat. K tomu by úspěch na Oscarech samozřejmě byl tou nejlepší příležitostí.

Teď něco k tématu samotného filmu.

Na základě životní zkušenosti Vaší rodiny jste si pro film vybral téma alternativní léčba a přírodní léčení přes energie versus tradiční medicína.  Chtěl jste tímto příběhem ukázat světu sílu léčení sebe sama a nutnost věřit v sebeuzdravení bez léků?

Pro mě to ani tolik není o tomto tématu, je to spíše o naslouchání sobě samému, o schopnosti starat se o sebe, o své zdraví, a vlastní život obecně. Ať už k tomu člověk přijde z jakékoliv strany, ať už přes esoteriku, přírodní  léčitelství či cokoliv jiného, je to celkem jedno. Ve filmu k tomu hlavní hrdinka přijde skrze svou nemoc a zároveň se to přímo týká jejího oboru. Je to něco, v čem se ona cítí nejpevnější v kramflecích, protože je v léčení suverénní profesionálka, ale najednou zjistí, že se ta její suverenita otřásá v základech pod přílivem nových informací. Tím, jak se jí rozšiřují obzory, a dozvídá se něco nového o jiných druzích léčení, tak se hlavně dozvídá něco nového o sobě. A právě to je pro mě důležité. Jestli jsem někam mířil, tak hlavně k tomu, že je důležité dozvídat se neustále něco nového o sobě a poznávat sebe samého. To se pak odráží i směrem ven, v situacích, kdy se staráme o ostatní, nebo když komunikujeme s ostatními. Když jsme totiž vyrovnáni sami se sebou, tak i pak náš vztah s ostatními je mnohem lepší a čistší.

rozhovor-film-domaci-pece
Foto ©robertdemeterphotography.com

Jak Vás ovlivnilo povolání Vaší maminky jako pečovatelky a její starostlivost o druhé, kterou jste filmově ztvárnil? Ovlivnilo Vás to tak, že jste si uvědomil, že musíte být vyrovnán sám se sebou a se svým vnitřním já?  

Toto bylo dost zajímavé. Když jsme dospíval a byl jsem teenager, tak mě hrozně štval starostlivý přístup mé maminky. Jako každý teenager jsem byl do sebe dost zahleděný, a sobecký a měl jsem pocit, že nejdůležitější je, aby se člověk postaral sám o sebe. Altruismus mé mámy mě tedy dost rozčiloval. Takový typický případ je, že když máma udělá mísu řízků a jeden se připálí, tak ona si vezme právě ten připálený. To mě hrozně rozčilovalo, ale smířil jsem se s tím, že je prostě taková. Teď jsem si na to znovu vzpomněl, že možná tento film byl již započatý, když jsem byl teenager a ta starostlivost mě popouzela. Dnes mě to naopak dojímá, protože obětavost je vzácný rys povahy.

Co se starání o sebe a ostatní týče, jde hlavně o to, aby vše bylo v rovnováze. Hlavní postava filmu Vlasta to v rovnováze nemá, má to vykolejené jen na jednu stranu, což je stejně nezdravé, jako když je člověk úplně sobecký. Já jsem tedy ani nechtěl dělat žádné velké poselství, spíš připomenout, že toho času v životě tolik není. Tudíž ti sobečtí se mají více starat o ostatní a ti, kteří zanedbávají sami sebe, by se zase měli starat o sebe. Všichni potřebují najít rovnováhu, ve které dosáhnou svého klidu a životního štěstí.

Ve filmu léčitelka používá osobitou metodu pro hledání duše každého účastníka kurzu, vypadá to jakoby lidé upadali do bezvědomí. Prošel jste si Vy sám podobným seminářem pro hledání duše? Jaké je napojení s Vaší duší a co Vám napovídá?

interview-home-careJá jsem ničím takovým neprošel osobně. Nejsem na to dost citlivý či otevřený, jsem dost stydlivý. Možná bych to vyzkoušel jednotlivě, s nějakým guru, ale určitě ne skupinově. Dostal jsem se k tomu přes svou bývalou přítelkyni, která se o to velice zajímala a několika semináři si prošla. Ty zážitky jsem tedy měl z první ruky a navíc k tomu existuje plno dokumentace na webu. Díval jsem se na různé léčitele, a i když jejich léčení vypadá dost bizarně, mám to prozkoumané. Každý léčí jinak, ale většinou se účastníci dostávají do stavu transu, buď pomocí meditace, holotropního dýchání, drog nebo psychedelik. Cílem je navodit stav zjitřeného vnímání, tedy stav vyšší citlivosti k duchovním věcem.

Myslím si, že naštěstí mám základ od přírody a výchovou nastavený dobře, necítím v sobě žádný zásadní palčivý rozpor. Tímto si většinou procházejí lidé, kteří se nemohou s něčím vypořádat, nebo nejsou vyrovnáni sami se sebou, mají problémy. Ale já mám pocit, že plus mínus jsem v pořádku a v pohodě, a proto takové seance, stavy transu a meditace nevyhledávám.
Foto ©robertdemeterphotography.com

Kdo je Vaše inspirace z řad režisérů? Jaké režiséry obdivujete?

Vždy jsem měl ze všech nejraději Miloše Formana, což zas není tak neobvyklé. Obzvlášť u jeho českých filmů Hoří má panenko a Lásky jedné plavovlásky, jsem vždy cítil, že to je právě to, jak bych já chtěl vyprávěl o světě, kdybych to uměl. Tam je přesně směs humoru, něčeho dojemného, tragického, přesně ten pronikavý pohled do systému fungování lidské mysli a společnosti. Forman je nesmírně inteligentní a citlivý pozorovatel, naladěný na to, co lidé skutečně chtějí. To je často něco jiného než říkají. Nikdy jsem se nesnažil ho vědomě kopírovat,  nebo ho mít jako vzor při natáčení, ale Miloš Forman je pro mě od mládí duševně nejspřízněnější duše. On o tom samozřejmě neví, ale já to tak beru. Vždycky jsem si říkal, že kdybych měl talent jako on, takto bych já dělal film.

Jaká byla spolupráce s Bolkem Polívkou?

czech-movie-home-care

Super, se všemi herci byla úplně super spolupráce. Nejenže ti herci jsou velmi talentovaní, jsou i velice pracovití. Dal jsem si záležet, abych si vybral herce, kteří přesně sedí pro danou roli. Nemusel jsem jim vlastně nic vysvětlovat, oni to ihned pochopili, protože jsou z Moravy, a filmové charaktery jsou jim blízké. Bolek je takový hřmotný chlap, co se schovává za své vtípky, ale přitom je vevnitř citlivá duše. Alena je opravdu ta starostlivá matka, která pobíhá kolem rodiny. Zuzana Kronerová je ta intenzivní charismatická bytost, která v reálu sice nedělá alternativní léčbu, ale je to silná vůdčí osobnost. Tím, že charaktery jim byly blízké, tím jsem jim nemusel nic sáhodlouze vysvětlovat, nemuseli jsme nějak extra pracovat na jejich rolích. Všichni jsou extrémně talentovaní, a k tomu hrozně pracovití, takže byli perfektně připraveni, chodili na plac soustředěni, nabízeli dokonce různé varianty vylepšení. Pro mě už to byla jenom radost si vybrat z té spousty nejlepších variací.

Foto ©robertdemeterphotography.com

Chystáte v brzké době nebo v delším časovém obzoru něco nového a pokud ano, jaké bude Vaše příští téma? Po takovém úspěchu vašeho prvního filmu předpokládáme, že nezůstane jen u něj?

No, Domácí péče II to nebude. Určitě bych chtěl dělat filmy dál. Mám pocit, že jsem konečně objevil své místo ve světě, tedy že budu dělat filmy. I když to není nic velikého, ale mně to vyhovuje. Co bude dál, to nevím, už jsem chtěl začít psát, mám nějaké nápady a náměty. Ale teď přišla nečekaně velká vlna zájmu o tento film, budu se tedy věnovat půl roku čistě jen propagaci tohoto filmu, což mi úplně pohlcuje veškerý čas. Pak na jaře si oddychnu a začnu teprve seriózně přemýšlet, co dál. Teď na to nemám ani chvilku.

slavek-horak-czech-film
Foto ©robertdemeterphotography.com

Milí čtenáři, a co dodat k filmu Domácí péče?

Smích při  humorných scénách filmu zazníval ze všech koutů sálu, a divák si domů zajisté odnesl nové dojmy. I když úmyslem režiséra bylo nastínit poznávání sebe samého, diváci rozpoznali ve filmu a jeho postavách to, co je jim v jejich životech nejbližší. Jelikož film ukazuje postavu pečovatelky Vlasty, mnoho žen si jistě uvědomilo svou roli ženy a matky, a také radost a zátěž s tím spojenou, starostlivost o rodinu, manžela, děti a své okolí.

Zároveň ti, kteří si v životě prožili boj s rakovinou nebo jinou zákeřnou nemocí, či ti, jejichž životy byly rakovinou ovlivněny kvůli nemoci jejich nejbližších, si zas opět mohli prožít pocity bezmoci, strachu, víry a naděje na uzdravení. Lidé, kteří momentálně řeší cokoliv jiného ve svém životě, a přitom se zabývají alternativní léčbou, sebeléčením bez klasických léků, reiki, léčiteli, sílou víry, či chodí na semináře a uvolňují si své emoce, se zas mohli ztotožnit s příběhem, který poukazuje na poznávání svého vnitřního já a své duše. Co jste si z filmu odnesli vy?

slavek-horak-czech-movie

To, co pro většinu z nás zůstává po odeznění filmového příběhu, je naděje. Naděje, že můžeme věřit. Naděje, že se můžeme uzdravit i z těžké nemoci. Naděje, že láska a odevzdání se tomu, co se nám v životě děje, nás povedou tím správným směrem. Naděje, že čím více budeme poznávat sami sebe a svou duši, tím lépe se budeme cítit, tím lépe se budeme mít, tím lepší budou vztahy s naším okolím. Naděje, že i přes často bolestivé pitvání se sám v sobě a hledání svého vnitřního já, nám přijdou nové informace a poznatky, které nás mnohdy uvedou do zcela jiných stavů vědomí a vnímání, a které nás obohatí.

Tak se poznávejte, dloubejte se v hloubi svého nitra, zkoumejte příčiny svých bolestí a nemocí, ptejte se sami sebe, proč se zrovna teď necítíte šťastni, ptejte se, co to pro vás znamená. A přitom se nezapomeňte radovat, v kruhu těch, které máte rádi. Hlavně těch, kteří s vámi vydrží až do konce, ať se děje cokoliv.
Foto ©robertdemeterphotography.com

Z redakce Zpravodaje

Rozhovor uskutečnila Lenka de Graafova, ředitelka překladatelské agentury LingoStar a dobrovolná redaktorka pro česko-slovenský časopis Zpravodaj. Vítáme vaše reakce na LingoStar Translations Facebooku. Článek je také k dispozici v angličtině na webu dev.lingo-star.com/project/home-care-movie-horak/. Tento rozhovor patří do série článků o zajímavých lidech z ČR a SR, kteří uspěli v zahraničí. Zároveň děkujeme www.robertdemeterphotography.com za fotografie k článku.

slavek-horak-czech-movie
Lenka se Slávkem při rozhovoru ve vancouverském Gastown, Kanada ©robertdemeterphotography.com

Připravujeme:

Chystáme rozhovor se Zdenkou Blechovou, zajímavou a činorodou ženou, která se zabývá chanellingem, provozuje semináře pro hledání svého vnitřního já, vlastní egyptské lázně a nakladatelství, navíc vydává vlastní knihy o sebeléčení, meditaci, vnitřního napojení a uzdravení. Nenechte si ujít informace a vesmírná sdělení v našem dalším rozhovoru!

Máte zajímavý osobní příběh svého života v zahraničí, o který se chcete podělit se světem? Kontaktujte Lenku na lenka zavináč lingo-star.com. Děkujeme za vaši přízeň a podporu ve snaze ukázat světu zajímavé osobnosti našich národů. Protože vy všichni jste osobnosti a něčím zajímaví!

Ze srdce zdraví,

Lenka de Graafova

Přečtěte si tento rozhovor v angličtině zde: dev.lingo-star.com/project/home-care-movie-horak/.

Německý překlad rozhovoru najdete zde: dev.lingo-star.com/project/film-home-care-horak/.

Skills

,

Posted on

December 14, 2015

Submit a Comment